Reklama
 
Blog | Jiří David

Dobrý den všem,

všem kdo narazí po delší odmlce na "můj" blog. Nebudu vás unavovat ničím jiným než  stylizovanou poémou, jež "drze" obsahuje 2655 slov, přesně jako A.Ginsbergovo Kvílení. Text jsem nucen rozdělit do více, cca 4  blogů (prostě se to nevejde do jednoho blogu o 4000 znacích). Takže 1 část: 

Vidění beze jmen
(2655 slov)
 

Neviděl nic lepšího než

šílenstvím, hystericky obnažené cáry lidí

Reklama

vlekoucí se za svítání všemi ulicemi a zoufale

plačící s pouličními psy,

děvky s andělskými prdelemi, celé žhavé po

placeném nebeském kontaktu a s hvězdnou píčou

v diamantové  noci,

jak v tichu a v hadrech a se zapadlýma očima

podnapilé vysedávaly a kouřili vše  

 v temnotě bytů s chlórovanou vodou, kde snily

ve vrcholcích galaměst a mluvily o dětech,

kterým odhalily mozky jen pro radost z nenarození

jen aby v TV spatřily pouštní anděly, jak se potácejí

zhnuseni po střechách činžáků,

zhnuseni univerzitami  a do běla rozzářeni

v halucinacích o konečném džihádu v tragédii

Vyššího uzření mezi válečnými technoidioty,

které vyloučily z vědomí pro dokonalé mystifikace

děsivých tónů na parapetech rozkřáplých skeletů,

svatí jež trpěli onanií v nevymalovaných zdech nazí

a pálili peníze v letadlech mezi mrakodrapy

v modlidbě za všemi rohy Hrůzy,

milenci s olovem na penisech, kteří zvraceli svátost do umyvadel

s opaskem věčnosti pro bezvěrce,

kteří plivali oheň v mramorových hotelích, když se stud měnil

 v benzín v Rajské zahradě, smrt, nebo noc co noc

zasvěcovali svá torza

pomocí dní, pomocí vzteku, pomocí spálených

můr světla bez ocasu a nekonečných slov v pokleku,

temní ve slepých ulicích, zahaleni hrůzným mračnem v naději blesků

v duši, milující pospolitost v hlubokých očích, bez stesku

Pozemskosti a svým dechem osvětlující celý ten nehybný svět Víry

mezi nimi,

zemzelený mech továrních hal, zmizelých za stromy, hřbitovní

nasládlost vůní podobná vínu pod okny střech, výkladní

chlad plný omamných chtění, neónově

vyhaslý street art, zachvělý bez slunce a měsíce

a stromů za umdlelých zimních soumraků

kdekoliv, velkohubé žvásty a konejšivé

královské krédo snění,

děti co se připevnili k rychlosti plní adrenalinu na

skvělých tripech ve víření barev do svatého Mizení

a gumovali se čímkoliv, dokud je zrádci

a zbabělci neudali se zkřivenými ústy, mozky

vybušenými k tuposti a zbavenými velikosti do

zmrtvělé nudy upravených parků a zahrad,

ti co se líbali zdánlivou noc v nejasném podzemí

v náručí, sevřeni dotyky umilováni závratí

každé odpoledne nad domy u bývalého

kina se jménem k nezapamatování, v třeskotu osudu na computerovém

modelů bojových trenažérů,

ti co mlčeli řečí milióny hodin bez přestání, dobře oháklí

v officech, v bowlingových centrech, v posilovnách, v byznysclass,

nadoraz,

 jak pohlcený dav zbohatlých zběhů, vrhajících se

ze skel, z okenních rámů, ze šoku ( z krizí,  z impotence, bez lásky)

pod vlaky jak z odvrácené strany měsíce,

klábosící, ječící, zvracející a šeptající  nezvratná fakta

i jakoby vzpomínky a anekdoty s každodenními přípitky na kuráž ze strachu

z nemocnic a kriminálů i vzdálených nekončících válek,

když dávno s prázdným zrakem navždy a

neodvolatelně vydávili v délce sedmi dnů a nocí

všechen intelekt už jako žrádlo pro psy útrpně házené na

asfalt prorostlý betónem,

ti nejasní co se propadli do nicot, plní všelijakých prohlášení

a přitom doufali ve  svou viditelnou stopu jak u dvojsmyslných

pohlednic všech úžasných sluncí Jihů,

zdrceni asijským potem exotických kurev a tanečnic

plni čínských rozbřesků, když jim v nezvykle

zařízeném pokoji zarazili čepel nože do hrdla,

poutníci půlnocí sem a tam po kamenech a hluku

nádraží, kam jít a odešli

a nevyžádali si chvějivě žádná zlomená srdce,

plánovači v kouři cigaret v luxusních dobytčácích,

na kolech, v proudu turbín padajících v moře nenalezených

skříněk noci,

ti co  studovali Deborda a bůhví co ještě, trpěli studem u sv. Jana od Kříže,

ctili telepatii, ctili sefirotické stromy kabaly, neboť nebesa  

bláhově ulpívala na jejich nohou Kdekoliv,

kdekoliv kde cokoliv znělo jako intiuce a cokoliv znělo

šílenou radostí plné obyčejné svátosti, kdekoliv

v ulicích s vizí, v ulicích plných utopií i bezmocných bytosti

kteří doufali, že jsou jen šílení, když se neprozrazeni

třpytili pro expresní zpopelnění,

kteří lovili vyplavené fošny dříví z moří z potopených ukrajinských trajektů

na vlastní kříže a kůlny plni deště ve světlech rodin

dotyku i dělnických samozvaných hlídek,

ti dávní co jim vlasy uzrávaly pod  sponami, hladoví a osamělí

a zuřiví, když hledali hospodskou spravedlnost a našli jen 1000 TV kanál

nebyli to žádní kámoši, tak co

pokonverzovali o  vyholených vagínách a Věčnosti,

a netušili nic o Abú Ghrajb, jež se mezitím stala turistickou atrakcí,

ti bez erekce, zešedlí, už jenom zvrácení jak jejich představy plné arogance,

zoufalého zla nasátého smradem poezie co nikdy,

nikdy nestrávili, pyšni na to co  nepoznali