Reklama
 
Blog | Jiří David

Nový článek část 3

pokračování:

milost

nepřicházela
ani ve vegetariánském království,

a tak  se  střemhlav vrhali do středu co pokaždé nečekaně
uhnul,

Reklama

změnil
těžiště a zabíjel s rozkoší

zvláště ty co proklamativně
zahodili hodinky, aby si vyprosili Věčnost

Věčnost
bez polibků  aspoň na příštích dva tisíce
let

a
tak jim den padal na hlavu aniž věděli odkud

ti co si vznešeně po goticku (ne)podřezávali
žíly místo mláďátek,

jakoby
existovala tradice zestárnutí

stačilo
však přežít

a nevidět  ty co zaživa uhořeli v nevinnosti,
kterou nepoznali,

byli
nevinni

stačilo
přežít

nikdo
nikoho do ničeho nenutil

nikdo
se tak moc netlačil do řad buzerantů, cigošů, židáků, arabáků, rusaků atd.

            nebylo kam psát

byl čas nenávisti, ovšem té
blahosklonné, skoro nutné

pro
přežití

nic
víc a zadarmo bylo tisíckrát předplacené

hmm

zadarmo
ani pivo, vole, fakt

ti nádherní vyzpěvovali z oken,
nádherní 

a
svou dokonalost zlehka zneviditelňovali

do
našich podob, jen abychom bosí nezapomněli

 na střepy

 nostalgičtí otroci

osprchováni,
podvrženi,

do
záchodových mís, nářkem obnoveni, nenarozeni

ranní
slunce křtilo

ty co se řítili ve vzájemné dohodě
o lásce, bylo jim co závidět,  

 měli jeden druhého do své vysněné Golgoty, do
bdění

v
plnosti samoty do bdění  inkarnace,

v blízkosti,

kteří navždy zafačovali rány co
přesto prosakovaly,

          nebylo proč, vše bylo v úhlech a
každý měl vizi,

          jak nalézt Smíření,

slyšeli smrt, těch co umřeli,

přesto
se vrátili a citelně poustevničili,

aby
nakonec taky odešli, jen aby našli své teď

a
města jsou bez svých hrdinů osiřelá,

slyšeli zpěv v katedrálách a hyzdili
se

navzájem
za svou spásu tetováním na hrudi, dokud jas

aspoň
na okamžik neozářil jejich hlasy,

slyšeli rozpad svých mozků ve
vězení, když všichni čekali na

domnělé
zločince v zářivě oranžových hadrech

a  v puknutých srdcích, tak moc sladce čpící

tón,

slyšeli mluvit knihy a
vypěstovali si divoké návyky,

prolnuti  s Budhou v horách, nebo co,

scvrklí
na horizontu v tmavé nic, body

tak
moc narcistní pro cibachromy důležitých sbírek světa

vzdáleni
k davovým orgiím, vlastně i k hrobům (blázni)

když žádali o vlastní zpytování
duševního zdraví, aby

zůstali
sami se svým hypnotickým guru,

dárci
svého šílenství

milovali několik
nesrozumitelných slov na hranicích, na okraji konce,

 hedonisti zmrtvýchvstání, třeba  dada( vlastně ani ne)

milenci
s  fanfarónskými kecy o rituálech

a všude
se opět zjevovala minulost lobotomie(možná to byl už jen film?)

neboť opět bylo místo na
konkrétní prázdnotu

výhodně
prodanou jednotlivci celým národům

jasně
že nenápadně a hlavně levně,

autentická
však byla pouze novinová zpráva

v katatonii,

a nezbylo než věřit

že
krev slízaná z prstů nikomu nepatřila – respektive všem

na
Východě, fakt všem,

tak jako zasmrádlé chodby na
druhé straně(bez kompasů)

kde
už nezbyl čas, vlastně ani chuť se hádat s ozvěnami duše,

není
půlnoc,

nad
ránem

vymizelého
těla proměněného v bludný kámen jak 
hlubinní rejnoci

s matkou jež hypnoticky ztrácí
jedno dítě za druhým

s knihou
tak pravdivou, že ji nelze ani číst ani vlastnit a zadní dveře

zavřené
kdysi ráno a ……neodpovídali popisu

vlastně
nikdo si nebyl podobný

 už sám v sobě vystěhovaný do zbytku těch
před a snad i pak

 i proto zcizený

 bez  i s

nadějí
na uvěřitelné,

ne, to jméno nevyslovíš, dokud sám
nejsi v bezpečí,

spoutaný
důvěrou ve vlastní děti

jež byli odhodláni běžet sami
zledovatělými ulicemi umanuti

neznámým
vnuknutím o geometrii kol, o smrtelnosti elipsy, zdravé výživě,

 či blbého katalogu,

kteří svým smíchem lepili
trhliny v našich hlavách bez kofeinu

jen
tak z čirého štěstí,

jen
tak z chtění, přesto až moc blízko pastí

jakoby
bylo možné zas něco objevovat,

třeba
podstatné jméno

zázrak(nic
z toho)

byli  v měřítku archivních dokumentů, ale tady

a
stáli před námi s vibraci slov

s vizí
nepoznané hanby, bez studu ale zpovídající se

z nepatrných
ran, co se doposud podivuhodně rychle hojily,

 doposud neubité bytosti, vlastně no name v
kráse

 v plnosti neznámého, ale už
zaznamenávajícího tady to,

co s mihotavým
vzduchem ponechává k vyřčení v čase, který  prý

přijde
po smrti(doposud snad)

a  tak vzlétli převtěleni do přízračných křídel  bez stínu

nádherní,
v pleti napjatí

pro rytmus
dechu

pro
výkřik, který zmrazí

nás
poznaménané, kterým slepci svou holí podrazili nohy,

taky srdce vyříznuté
v ostrých obrysech 300dpi

z
vlastních těl.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama