Když jsem poprvé slyšel píseň J.Hutky o zbabělosti- udavačství J.Nohavici, byl jsem mile překvapen. Překvapen jak lze poetizací, či jakousi "kramářskou" (v dobrém slova smyslu!) formou balady poukázat na idol 90 procent českého národa v jeho slabosti, selhání( a to si samozřejmě osobně nedovoluji soudit proč, za jakych okolností, za co a podobně J.Nohavica kolaboroval).
Vážím si postojů Jaroslav Hutky a chodil i v sedumdesatých letech na jeho i ostravská vystoupeni( především nynejší doména Nohavici)a když hovořím již o překvapení, byl jsem spíše zděšen jak a kolik(snad vice jak 80 procentlidi a tušim dle způsobu odpovědí mna veřejných chatech)mladých lidí Hutku za jeho píseň odsoudili.
Snad i proto mne zajímá a již dlouhodobě jestli lze oddělit občanské postoje, osobní charakter umělce od jeho vlastní umělecké produkce.
Narazil jsem na toto téma již mnohokrát a nikdy jsem, po zkoumání ve svém okolí(umělci, filosofové i běžní jiní přátele), nenašel jednoznačnou odpověď.
Jedni zasadně tvrdí, že umělec je odpovědný pouze svému dílu a kritéria etiky, či morálky se na něj nemohou v této souvislosti uplatňovat, což ostatně tvrdili i umělci sami k sobě, třeba takoví prokletí básnici v čele s CH. Baudlairem, či i umění k nám časově blížší, tedy skoro célá "svobodná"(svobodumyslná) šedesátá léta. Tvrdí se to dodnes, neboť je tak nějak zakodované(jaksi předem dohodnuté), že morálka samotný umělecký artefakt "zdřevění" zakonzervuje, znehybní, umrtví.
Lze tedy na podkladě těchto skutečností přijímat či soudit umělecké etické gesto z estetického hlediska? Nezneužívá se častěji síla morálního soucitu (rozhořčení) vůči estetickému účinku uměleckého díla? Nenadbíhá v umění morální soucit (rozhořčení) čemukoliv, o čem daná společnost nechce nebo se bojí mluvit?
Je tedy pravdou to, že pokaždé, když umělec podřizuje svou práci(i kreativní, kritické myšlení) etickým účelům, že předem likviduje estetický rozměr díla a tím se spoléhá, jak mimo jiné naznačuje např. můj přítel, profesor Jiří Přibáň v textu Umělci v hladovění(Salon 397, 16.12.2004), na prodejnost etického poselství a vlastní popularity?!
Je stále pravdou, že umění je oddělitelné od morálky a tím nezávislé i na umělcově osobním postoji a názorech? Platí, že nelze posuzovat konkrétní umělcovo dílo jen z hlediska morálky a etiky, právě proto, že umění nesnese morální a etická kriteria?! Lze toto vše posuzovat odděleně a v rámci „vyšších“ estetických kriterií?! Není tento morálně etický „bič“ nad umělcem nebezpečnou hrou, jež ho angažovaně a prvoplánově strhává do společenský mravoučných, didaktických závazných norem?
Kdy má být však umělci lhostejné za jakou cenu( i nepeněžní)se prodává a komu i proč!? Hlavně aby byl patřičně vidět, zvláště, když je kvalita jeho díla společností(ať už zprvu jen v profesním, nebo později i v obecnějším, celospolečenském kruhu) ověřená, nesporná, přínosná a podnětná(nemám na mysli pop a pod.). Má se pak pohrdat tímto umělcem jako člověkem a cenit si pouze jeho, napřílad vyjímečného umění?!Neovlivňuje lidský charakter umělce i jeho práci? Dá se charakter(z hlediska morálky nahlédnuto: negativního, pozitivního) člověka umělce regulérně oddělit od jeho vlastní kreativní umělecké práce a jejího následného výsledku. A existuje vůbec srovnatelné paralely:špatný charakter = špatné umění, dobrý charakter = dobré umění, špatný charakter = dobré umění, dobrý charakter = špatné umění, (a jen pro úplnost: dobrý charakter = žádné umění, špatný charakter = žádné umění, dobrý charakter = nerozumím umění a je mi lhostejné, špatný charakter = rozumím umění a podporuji ho)?! Pokud ano, pak je etika s morálkou v prvních dvou naznačených případech hlavním garantem umění, což si jak známo v umění protiřečí. Pokud ne, po-té musí chtě nechtě platit na stejné úrovni i druhé dva příklady, ale pak je zcela lhostejné jak se umělec jako člověk ve společnosti( i vůči sobě samému) profiluje.Tím by se ovšem zcela popřela možná(i současná) schopnost umělců změnit funkci kontextu umění a tím legitimně zvýrazňovat jejich vlastní(míněno pozitivní) občanské postoje ve společnosti.
Profesor Jiří Přibáň v této souvislosti příznačně hovoří o tom, že žijeme v době paradoxní situace, kdy je zároveň nadbytek i nedostatek etiky. Kdy nechceme, aby naše životy předurčovali kazatele morálky, ale současně se dožadujeme etických principů a to i v umění.
A tak důraz na etickou složku v současném umění, může dle J.P. posilovat vědomí a smyslu našeho života, zároveň však opět dodává, že umění v blízkosti takto eticky nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než jeho karikatura.
Ptám se .Nemá být spíše umění kriticky sebezpochybňující silou, než silou nakrásně sebepotvrzující!?
Osobně se domnívám, že občanské postoje a charakter umělce předurčuje i smysl jeho umělecké práce. Či-li nejsem schopen jednoznačně oddělovat jeho dílo od jeho běžného života. A dle mého názoru to platí to i v případě, kdy se dobová etická nezbytnost (charakter) uměleckého díla po čase transformuje v estetickou danost. Není však žádnou alibistickou omluvou umělců, že čas vždy spláchne dobové náležitosti a malichernosti a dílo, kvalitní estetické dílo, navzdory přetrvá!
Jiří David