milost
nepřicházela
ani ve vegetariánském království,
a tak se střemhlav vrhali do středu co pokaždé nečekaně
uhnul,
změnil
těžiště a zabíjel s rozkoší
zvláště ty co proklamativně
zahodili hodinky, aby si vyprosili Věčnost
Věčnost
bez polibků aspoň na příštích dva tisíce
let
a
tak jim den padal na hlavu aniž věděli odkud
ti co si vznešeně po goticku (ne)podřezávali
žíly místo mláďátek,
jakoby
existovala tradice zestárnutí
stačilo
však přežít
a nevidět ty co zaživa uhořeli v nevinnosti,
kterou nepoznali,
byli
nevinni
stačilo
přežít
nikdo
nikoho do ničeho nenutil
nikdo
se tak moc netlačil do řad buzerantů, cigošů, židáků, arabáků, rusaků atd.
nebylo kam psát
byl čas nenávisti, ovšem té
blahosklonné, skoro nutné
pro
přežití
nic
víc a zadarmo bylo tisíckrát předplacené
hmm
zadarmo
ani pivo, vole, fakt
ti nádherní vyzpěvovali z oken,
nádherní
a
svou dokonalost zlehka zneviditelňovali
do
našich podob, jen abychom bosí nezapomněli
na střepy
nostalgičtí otroci
osprchováni,
podvrženi,
do
záchodových mís, nářkem obnoveni, nenarozeni
ranní
slunce křtilo
ty co se řítili ve vzájemné dohodě
o lásce, bylo jim co závidět,
měli jeden druhého do své vysněné Golgoty, do
bdění
v
plnosti samoty do bdění inkarnace,
v blízkosti,
kteří navždy zafačovali rány co
přesto prosakovaly,
nebylo proč, vše bylo v úhlech a
každý měl vizi,
jak nalézt Smíření,
slyšeli smrt, těch co umřeli,
přesto
se vrátili a citelně poustevničili,
aby
nakonec taky odešli, jen aby našli své teď
a
města jsou bez svých hrdinů osiřelá,
slyšeli zpěv v katedrálách a hyzdili
se
navzájem
za svou spásu tetováním na hrudi, dokud jas
aspoň
na okamžik neozářil jejich hlasy,
slyšeli rozpad svých mozků ve
vězení, když všichni čekali na
domnělé
zločince v zářivě oranžových hadrech
a v puknutých srdcích, tak moc sladce čpící
tón,
slyšeli mluvit knihy a
vypěstovali si divoké návyky,
prolnuti s Budhou v horách, nebo co,
scvrklí
na horizontu v tmavé nic, body
tak
moc narcistní pro cibachromy důležitých sbírek světa
vzdáleni
k davovým orgiím, vlastně i k hrobům (blázni)
když žádali o vlastní zpytování
duševního zdraví, aby
zůstali
sami se svým hypnotickým guru,
dárci
svého šílenství
milovali několik
nesrozumitelných slov na hranicích, na okraji konce,
hedonisti zmrtvýchvstání, třeba dada( vlastně ani ne)
milenci
s fanfarónskými kecy o rituálech
a všude
se opět zjevovala minulost lobotomie(možná to byl už jen film?)
neboť opět bylo místo na
konkrétní prázdnotu
výhodně
prodanou jednotlivci celým národům
jasně
že nenápadně a hlavně levně,
autentická
však byla pouze novinová zpráva
v katatonii,
a nezbylo než věřit
že
krev slízaná z prstů nikomu nepatřila – respektive všem
na
Východě, fakt všem,
tak jako zasmrádlé chodby na
druhé straně(bez kompasů)
kde
už nezbyl čas, vlastně ani chuť se hádat s ozvěnami duše,
není
půlnoc,
nad
ránem
vymizelého
těla proměněného v bludný kámen jak
hlubinní rejnoci
s matkou jež hypnoticky ztrácí
jedno dítě za druhým
s knihou
tak pravdivou, že ji nelze ani číst ani vlastnit a zadní dveře
zavřené
kdysi ráno a ……neodpovídali popisu
vlastně
nikdo si nebyl podobný
už sám v sobě vystěhovaný do zbytku těch
před a snad i pak
i proto zcizený
bez i s
nadějí
na uvěřitelné,
ne, to jméno nevyslovíš, dokud sám
nejsi v bezpečí,
spoutaný
důvěrou ve vlastní děti
jež byli odhodláni běžet sami
zledovatělými ulicemi umanuti
neznámým
vnuknutím o geometrii kol, o smrtelnosti elipsy, zdravé výživě,
či blbého katalogu,
kteří svým smíchem lepili
trhliny v našich hlavách bez kofeinu
jen
tak z čirého štěstí,
jen
tak z chtění, přesto až moc blízko pastí
jakoby
bylo možné zas něco objevovat,
třeba
podstatné jméno
zázrak(nic
z toho)
byli v měřítku archivních dokumentů, ale tady
a
stáli před námi s vibraci slov
s vizí
nepoznané hanby, bez studu ale zpovídající se
z nepatrných
ran, co se doposud podivuhodně rychle hojily,
doposud neubité bytosti, vlastně no name v
kráse
v plnosti neznámého, ale už
zaznamenávajícího tady to,
co s mihotavým
vzduchem ponechává k vyřčení v čase, který prý
přijde
po smrti(doposud snad)
a tak vzlétli převtěleni do přízračných křídel bez stínu
nádherní,
v pleti napjatí
pro rytmus
dechu
pro
výkřik, který zmrazí
nás
poznaménané, kterým slepci svou holí podrazili nohy,
taky srdce vyříznuté
v ostrých obrysech 300dpi
z
vlastních těl.