Jen smutek citim nad Vašim názorem o prznění ulic
Prahy,
současnými, navíc dočasnými objekty, sochami. Co asi zprznilo Vaše
myšlenky –
tisíce aut, bilboardů, často necitlivé zahrádky restaurací, nebo uřvani
angláni, co
si myslí, že za své prachy mohou chtit vše, uřední svévole, korupce,
taxikaři, celková nevraživost kolemjdoucích, napětí ve zdejších
tvářích, nesoucítění, lhostejnost, málo kašen, vody v ulicích(například
na rozdíl od Říma) vodnaté- předražené kopečky taky zmrzlin, leklost TV
seriálů, nekompetntnost ředitelů NG, ředitelů kulturních odborů na
magistrátech(to jsem si už tady na blogu Respektu
pridal..úsměv)…nevím?!
Cítím s Vámi, zkuste se však uvolnit ze stresu, pak možná oceníte i
obyčejnou snahu někoho město zlidštit, zpříjemnit, zemotivnit, pokusit se hledat
dialog, nepodbízet se marketingovymi triky atd.
Držím
Vám i sobě palce, třeba na to v klidu jednou taky přijdete a nebude se
muset
pošklebovat věcem, které Vás možna trochu momentálně přesahují a Vy se
jich za
svým anonymním šklebem, přes různé blogy v mediích, jenom bojité,
protože jim
třeba jen nerozumíte a nechcete se v nich vyznat, orientovat, neboť Vás
to asi
namáhá, zneklidňuje. Nevím, ale jak říkám, zkuste to..není na to
sice patent, recept, ale pouze osobní touha, vůle, možná i
jistý druh nutkání po porozumění, komunikaci, sdílení.
Na doplnění: né každá socha, objekt
atd.(hranice jsou(pokud jsou) , měly by být rozostřené) ve veřejném
prostoru musí být nutně zajimává, inspirující, podstatná(ve smyslu
pochopení kontextu místa umístění) i samotna přehlídka Sculpture Grande
to v minulosti v mnohém pocitila z čehož se letos dobře poučila.
Možná ani většinou není toto umění
zážitkem(prožitkem), to ale neznamená, že se pak nedá šance
naučit se obecněji rozlišovat co je a co není silné, intenzivní, možná
i vzrušující(nejen v podbříšku, ale i trochu výše).
Jiří David