Národní
knihovna jako pomyslný vrcholek zamlčovaného ledovce
Česká politická neprozřetelnost dotovaná profesní
nekompetentností a navíc spojená z bezvýhradným pocitem reálné moci se již
zcela zřetelně negativně projevuje v našem veřejném prostoru, životě.
Politika jednostranně a již zcela jednoznačně
vytěsnila ve svůj prospěch maximum veřejného prostoru.Prostoru o který se
chce jen částečně dělit(spíše koexistovat) s nekomplikovanou kulturou
měkkých zón(například zábavný, často i filmový průmysl). Poppolitický kýč je
tak již zřejmě součástí zón s vysokou koncentrací morální umělecké
domýšlivosti !
Arogance jež se účelově opírá o konvenční, obecně
platné stabilní jistoty jež vedou k nivelizaci kreativity.
A tak například v době přílišného ohrožení(argumentačně
a fakticky podložené kritice) moci( důsledky jejího vlivu) jakékoliv vládnoucí
politické garnitury, přesouvá tato moc(odvádí pozornost), mimo jiné, viditelný
důraz na svou obranu většinou a příznačně do pseudovlasteneckých,
nacionálně xenofobně zbarvených postojů. Populisticky a servilně zneužívá pojmy
jako je kulturní integrace na polích národní suverenity.Sugestivně tak
manipuluje například s extrémní podobou ideje tzv.národního státu.Čímž se
i skrze praktikovanou demokracii udržují její „profesionální politici“ u moci a
na místo osobního a individuálního přístupu nabízejí prázdné fráze zbarvené pouhou ideologii.
Navíc společnosti
masové kultury, o niž se většina chce, či je manipulována se domnívat, že je
vzhledem ke své bezbřehosti založena liberálně, však ve skutečnosti velmi
přesně vymezuje(kontroluje) meze přípustnosti a braní se všemu
neověřenému, tedy potencionálně nebezpečnému. Například dopadu umění i z
oblasti „experimentu“ vně hranic umění, neboť k tomu nemá
potřebné „svobodné“ mechanismy a ani vůli. Neexistuje tu vůle pro intenzivní,
erudovaně koncentrovaný korektiv mezi uměleckou komunitou a většinovou
společností, není zde stále profesionálně vydiskutovaná platforma pro tato
možná a přesto respektuhodné rozlišení.
Veřejný prostor však automaticky nepatří politikům, kteří se
bezostyšně domnívají , jak říká V.Bělohradský, cituji: Politická moc je svrchovaná, když rozhoduje o tom, co „všichni normální
lidé“ musí považovat „za normální, zdravé, slušné“.
Jinými slovy: politici by měli vždy vědět, že jsou
demokraticky odpovědni a odvolatelní, ale také nemají svrchovanost rozhodovat o
tom, co 'je normálni' například v umění.
Jsem si jistý, že už dlouho není čas na tzv. pasivní
rezistenci(netečný projev odporu), či stále ještě jistý druh slušné tolerance
vůči lidem, kteří vědomě, většinou ve svůj osobní prospěch(ať už materiální, či
vlivovou moc), zneužívají své demokraticky volené funkce.
Ostudný spor o Národní knihovnu už jenom zřetelněji zviditelnil
tuto mnohaletou realitu. Dokonce už ani není překvapivé jak moc negativně se
v těchto věcech prosazují konkrétní politici právě z pravicového spektra, zejména
z ODS.
Neboť to není „jenom“ spor o Národní knihovnu, kam se
k bagrům deklarativně na protest vůči její stavbě přivazují prezident
V.Klaus s ředitelem Národní galerie M.Knížákem příkladně pro devótnost
řadových členů politické strany.
Je tu mnohem více podobných sporů s naprostou ztrátou
profesních schopností, či aspoň soudností.
Již celá léta se většina odborné umělecké veřejnosti snaží
politikům i laické veřejnosti dokládat argumenty, které zřetelně a jasně
ukazují jak se vedení Národní galerie právě v čele s M.Knížákem nekompetentně
chová vůči českému umění. Jak je vědomě znevýhodňuje v zahraničí, jak si
arogantně hraje s mocí, kterou ji
právě zaručuje pouze neprofesionalita a troufalá nevzdělanost politiků.
Magistrátní radní přes kulturu, nejsou schopni sebemenší
orientace v projevech současného umění a u moci je drží pouze politický
klíč. Nedávným dokladem byl i naprosto bezpříkladný
způsob jak byl
odvolán radním ing. M.Richtrem ředitel Galerie hlavního města Prahy Karel Srp.
Způsob jakým se na radnici Prahy 1 rozhodovalo o konkursním
řízení na prestižní Špálovu galerii v Praze, je už jen známým pražským
politickým folklórem, kterému se nikdo neodváží příčit. I v tomto případě
byl zcela bezprecedentně ignorován názor
odborné komise.
Nelze ani zapomenout jak svou neprofesionální osobní účasti
nepatřičně zabraňovala poradkyně českého premiéra Topolánka, K.Dostálová do
právoplatnému rozhodnutí akademického senátu vysoké školy umělecko průmyslové o
změně tehdejšího nekompetentního rektora. Kdy tato rezidua dodnes doznívají i
v neprofesionalitě informujících médií.
Současná česká
kulturní scéna bojuje s ing. M.Richtrem(ODS radním přes památky, kulturu a
cestovní ruch) s jeho svévolným rozhodnutím o systému přidělování
kulturních grantů hlavního města Prahy. Kdy toto další jeho nepovolané
rozhodnutí může nadlouho devastovat mnoho důležitých(například i neprofitních)
uměleckých aktivit.
Lze takto pokračovat bohužel dál a dál,
k menším(větším), avšak vždy zásadním problémům, které se díky, výše
zmíněné nekompetentnosti konkrétních lidí v politice(nejvyšší, i maloměstské)
hromadí do mnohonásobně vyšších rozměrů, než má ono „hrozivé, fialové oko“
Národní knihovny.
Proč už zase nejsme schopni těmto zpupným lidem říkat ne? Proč si myslíme, že
na to opět nemáme sílu? Proč se schováváme za množství své práce, která nás má
alibisticky ochránit před našim veřejným nesouhlasem?
Proč nám už zase stačí jen sentimentální komedie, nic
nevyhraňující utěšitelky tzv. obecného vkusu?
Jsme snad omámení zdáním nenahraditelnosti lidí u moci, jež
se opakovaně a viditelně zpronevěřují ve svých volených funkcí, vůči……
Jiří David, vizuální
umělec a vysokoškolský pedagog 2007