Chce snad jejich konzument(čtenář, ale i autor) uvěřit
v jejich autentičnost, v jejich ryzost, tudíž v jakousi obecně
sdělovanou a hlavně necenzurovanou „pravdu“?!?
Pravděpodobně ano. Ale není to vše jen další předem
dohodnutá iluze?
Znáte to: Problém není osvobodit se od našich iluzí. Problém
je osvobodit se od situací které vyžadují iluze.(Karel Marx)
Nevzniká tak jen další obrovské množství textů, které
zvláštním způsobem(onou silou předpokládané
ryzosti, ale vlastně i jisté poklidné anonymity) vyplňují mezery mezi
kontrolovaným, ale o to více honorovaným mediálním šumem tištěným médií a
víceméně „nezávislým“ a tím jakoby svobodným virtuálním světem všemožných
privátních blogů? Oněch paralelních
miliónů Second Lifů.
Před mnoha léty, někdy v polovině devadesátých let, jsem si
napsal jistý text(dokonce publikovaný vLidových novinách), který začínal slovy:
čím více jsme sví, tím více jsme jejich.(mimochodem
na tuto tezi zajímavě reagoval prof. Jří Přibáň ve svém textu :Umění vrací
úder, Salón Práva 5.4. 2007)
Paradox mé tehdejší teze se neobratně připravoval na
předpokládanou, tehdy ještě tak trochu budoucí(v rámci českého kontextu),
flexibilitu většinových mocenských systémů( v tomto případě zejména
demokratických), které mají v sobě předem zakódované schopnosti budit
zdání podpory originality u kreativních jedinců.A co navíc a to (bylo)je pro
tuto tezí ještě podstatnější(nebezpečnější), budí tyto systémy zdání
kritičnosti vůči sobě samým.
Přiznám se, že jsem v té době stoprocentně
nepředpokládal a vlastně si to bláhově ani
nepřál, aby to byla blízká realita. Netušil jsem jak moc se tato teze
stane(či již byla) brzo a dodnes sílící skutečností.
Nevětšinový umělec ve společnosti má snahu(respektive
nezbytnou nutnost) nosit překvapivé,
tedy často i kritické šaty, které jsou nezávislé(aspoň v prvopočátku) na
systémech. Systémech, které lze metaforicky přiblížit k starořecké Medúze(Medúza se zahubí jen tím, když bojuje
proti svému zrcadlovému odrazu, kdy nerozpozná tento klam v Perseově
štítě. Navíc byla i smrtelná, což je pro tuto metaforu příjemné zjištění).
Ovšem obecně pro systém, je však
většinový umělec na tomto
pomyslném molu předem nahý. Dokonce je
v mnoha případech za tento jeho sebeklam císařových nových šatů, systémy
štědře placen. Otázkou však zůstává kdo je a kdy více klamán, respektive jak zní smlouvy o smlouvě budoucí pro tuto
skutečnost.
Jsou i tací umělci,
co vědí, že jsou nazí, přesto se naparují, jen proto, aby jim bylo systémy
placeno a systém pak tak mohl klamavě
jejich práci vydávat třeba i za kritičnost vůči sobě samému. Čímž vzbuzuje dojem o vlastní
síle, neboť jenom silná, to znamená – zdravá občanská společnost je schopna
unést( či dokonce skrze umělce iniciovat) kritiku, která ukazuje,
odhaluje, ohrožuje a pojmenovává vlastní
skrývané slabosti. Zni to ovšem pokaždé jako čirá utopie. Což, nejen většinoví
umělci vědí a tak jsou raději nazí všichni a vědomě nevytváří prostor pro
kritičnost vůči systému. Svou práci a myšlením podřizují dobrovolně tzv.
nadstavbě, tedy něčemu takříkajíc efemérnímu, jakési svátosti co převyšuje
všednost. Tím může být i krása, či
neproblematická témata(řemeslně zvládnutá). Avšak ani tato „efemérnost“
sama o sobě nemusí být ničím špatná,
vyprázdněná, ovšem jen pokud se nestane prázdným, proklamativním vývěsním
štítem umělců.
Pravdou je že 90 procent společnosti, není schopno(možná
někdy i ochotno) tuto falešnou proklamaci rozpoznat a tím je všude snáze
přijata.
Mimochodem může například neproblematická“krása“ vůbec účinně podrývat svévole jakéhokoliv systému?!
Nebo je to opět jen šalba, kterou se umělci snaží sobě samým alibisticky
zdůvodnit právo na svou holou existenci
a laickému okolí vnutit jako odpustek za vlastní pasivní rezistenci?
Jak ale najít prostor pro tuto existenci a přitom se nebát
vlastního svědomí (komolím V.Bělohradského i Patočku) ?!
Co s těmi co svůj charakter mají v souladu se svým
svědomím a to je nutí se radikalizovat vůči vlastní většinové společnosti(a to
i plně demokratizované, pokud to
přijmeme, už ne jako utopii) a veškeré její rafinovaně koruptivní odpustky(ať už
je to úspěch, proslulost, vážnost, či bohatství, klid na práci, ale i paradoxně
často i jistý druh zaujaté
nonkoformosti) odmítají?
Asi nic jiného, než se jim pokusit naučit porozumět.
Jsou to lidé, umělci, kteří své občanské postoje legitimně a
autenticky propojují se svou prací v tzv. veřejném prostoru(což nejsou jen
nároží ulic, potagové zdi domů, ale i media, galerie, hospody, parky, net,
prostě platforma pro vzájemná sdílení. „Výjezdy“ těchto sdílení musí, mimo
jiné, umět klást odpor společensko
politickým tendencím, které nejen kreativní jedince, z toho to prostoru
mocensky vylučují.
Ať už to je třeba formou prvoplánové provokace, či pomocí
ironie, která nabourává kliše masové kultury nebo velmi
sofistikovaným(rafinovaným) uměleckým počinem, který zvyšuje kvalitu
společnosti a tím její sebevědomí, možná
lépe sebeuvědomění.